Byl to pro mě hodně těžký rozhovor. Myslel jsem si, že po vyprávění životních osudů přeživších holokaustu to bude jednodušší, ale hrozně jsem se mýlil. Pořád jsem si říkal: „Co bych udělal já?“ Několikrát jsem se osobně dostal na hranu emocí.
Je to příběh nejenom o hrdinovi - skutečně hrdinovi – Nicholasi Wintonovi. Zachránil 669 dětí a díky němu jsou dnes na světě doslova tisíce dalších.
Je to ale také příběh o rodičích, kteří byli tak stateční, tak hrdinní, tak odhodlaní, že zařídili svým dětem cestu do Velké Británie, i když s jistotu nevěděli, co je tam bude čekat. Museli se odloučit od svých často velmi malých dětí. Tímhle hrdinstvím jim ale dokázali zachránit život.
Proto jsme chtěli, aby tenhle rozhovor byl hodně rodičích. Tedy o těch, kteří dokázali najít v sobě tu sílu a poslat své děti do neznáma, aby jim dali šanci žít. A taky jsme chtěli, aby byli vidět další hrdinové - ti, kteří obětovali kus ze sebe, nejenom svoje peníze, energii a čas, ale doslova kus ze sebe proto, aby přijali uprchlíky do svých domovů.
„Moomy and daddy Radcliff“, u kterých bydlely Eva a Milena, poslali svoji dceru bydlet pryč, aby nerozdělili dvě malé sestry. Obětovali obrovský kus ze sebe.
Prosím, zkusme si uvědomit, jak obrovský krok udělali rodiče dětí, které Nicholas Winton zachránil. A jak obrovský krok udělali ti, kteří je přijali – přijali neznámé děti, pro které mnohé obětovali. Pro mě je to vlastně neuchopitelné, neuvěřitelné a obdivuji je.
Hned v několika chvílích jsem si říkal, dokázal bych tohle? Dokázal bych rozeznat tu nebezpečnou situaci a dokázal bych tahle tak extrémně těžká rozhodnutí udělat?
Pro mě je v rozhovoru několik nesmírně silných částí. Mimo jiné to, když paní Milena přešla plynule do češtiny a vůbec si neuvědomila, mluví česky. Když sestry vypráví o jídle na cestě i o omluvách, které slyšely, když po tolika letech jeli vlakem (úplně jiným) znovu. Hodně mě zasáhlo, jak Eva vyprávěla, jak vlastně nechtěla svoji mámu, protože měla už novou. Jak si až zpětně dokázala všechno uvědomit. A neumím si představit, jak se musel celý život trápit Nicholas Winton, že ten poslední vlak neodjel o pár dní dřív…
Ani na chvilku nezapomínejme na Nicholase Wintona, který nechtěl, aby o něm lidé věděli, že je hrdinou. Udělal to, co považoval za správné. A v tom je jeho obrovské hrdinství. A taky nezapomínejme, že nebyl sám. Že měl přátele, kolegy, kamarády, o kterých jsme také mluvili. Bez kterých by tohle obrovské dílo, které je nádhernou ukázkou lidství, nejspíš nikdy nemohl zvládnout.
Přiznávám, že jsem před přípravou na tento rozhovor, nevěděl, že jeden ze synů Nicholase Wintona – Robin – se narodil s vážným hendikepem. Jsem vděčný, že Nicholas Winton mladší mluvil o svém bratrovi a že ukázal tu krásu rodiny, která chtěla, aby byl Robin doma, ne v nějakém ústavu.
Celý je to příběh o úžasné stránce lidství, o ochotě obětovat část ze sebe pro druhé, o odvaze a taky o schopnosti rozeznat zlo a postavit se mu svojí lidskostí.
Přál bych si, abychom to ve světě všichni zvládli. Všichni společně.
Děkuji vám, že jste s námi.