Daniel Stach

V žádném oboru nemám tolik nezodpovězených otázek jako u výchovy dětí. I digitální svět musíme zvládnout – a není to snadné pro děti ani pro rodiče. Zaměřili jsme se na sociální sítě, hry a porno.
Kateřina Lukavská a Michaela Slussareff mají hluboké znalosti a velké zkušenosti s digitálním světem a jeho vlivem na děti a mladistvé. A potřebujeme vědět hodně. Každé desáté dítě ve věku 11 až 14 let má příznaky závislosti na digitálních médiích. Problémy se objevují stále dřív. Navíc můžou být rozmanité: závislost, ale také kyberšikana nebo sextortion.
Tenhle rozhovor je pro vás, věřím, skvělým základem pro to, jak doma nastavit pravidla používání telefonu, jak pomoct dětem zorientovat se na sociálních sítích i jak se dozvědět o místech, která můžou být nebezpečná, a třeba jste o nich ani neslyšeli.
Kateřina Lukavská a Michaela Slussareff byly konkrétní, věcné a klíčová témata jasně popisovaly na základě zkušeností i vědeckého výzkumu. A tak nám můžou pomoct v každodenním životě.
Třeba „smlouva o prvním mobilu“ může hodně pomoct, stejně jako uvědomit si, jak pracovat na „digitálním řidičáku“. Hodí se i vědět, co dělat hned na začátku, když se dítě dívá na nějakého youtubera a vy si říkáte, že je to naprosto stupidní.
Tenhle rozhovor může taky pomoct uklidnit: existují možná řešení. A pokud o sobě pochybujete, je to v pořádku – nejste sami. Ostatně 39 % rodičů se obává, aby nebyli pro dítě špatným vzorem v používání obrazovek.
Kateřina Lukavská a Michaela Slussareff mluvily i o tom, že nejde jen o to, jak dlouho se děti dívají na videa, ale také na co. Schválně si zkuste počítat (nebo vezměte stopky, jestli chcete být přesní), jak často se mění záběr u různých pohádek – tedy jak rychlé jsou střihy. Uvidíte, že u starších pohádek, jako jsou Bob a Bobek, Krteček nebo třeba Jája a Pája, jsou záběry mnohem delší. A koukněte i na druhou věc: kolik se toho v jednom záběru děje. Například jestli tam něco zabliká, zvětší se nebo rychle prolétne. Uvidíte ten rozdíl, který navíc i uslyšíte, protože zvuk a hudba hrají velkou roli v tom, jak vnímáme věci, na které se díváme.
Pornografie se k dětem dostane výrazně dřív, než si rodiče myslí. Skutečně se dostane, protože děti říkají, že „pro ně bývá spíše těžší se takovému obsahu vyhnout než jej vyhledat“. Často nerozumí tomu, na co se dívají, a zvlášť u dívek to může způsobit trauma.
Michaela Slussareff napsala knihu Hry, sítě, porno, ve které popisuje, na co si dát pozor, co (ne)řešit, a dává konkrétní návrhy rad. Nepíše „tohle udělejte“, ale popisuje, co by se rodičům mohlo hodit – aby měl každý větší šanci pomoct dětem (a i sám sobě) digitální svět zvládnout. Zajímavé jsou třeba návrhy „porno rozhovorů“ pro různé věkové kategorie dětí. Popisuje, jak takový rozhovor třeba začít a jak formulovat to, co rodiče říkají.
Kateřina Lukavská stojí spolu s kolegy (včetně Michaely Slussareff) za webem www.digirozhledna.cz, kde najdete rady pro konkrétní situace, včetně kalkulačky, abyste zjistili, jestli už se dítě nedostává na hranu (nebo za ni) digitální závislosti. Najdete tam také popis toho, kam se případně obrátit. Jsou tam rady k nastavování pravidel i souhrny informací, které pomůžou pochopit například možná rizika počítačových her.
Nároků na rodiče a děti není málo. Digitální svět musíme zvládnout.

Dostal se na světový vrchol. Je profesionál, který chce přemýšlet nad světem. A pracovat – doslova – až do krve. Dirigent Jakub Hrůša.
Natáčeli jsme s ním hned po zkoušce – jen se převlékl a hned byl znovu na 100 procent připravený. Tentokrát na Hyde Park Civilizace. Je soustředěný a zároveň zůstává lidský. Hlídá si i drobnosti, nejen při dirigování, a to mu určitě pomáhá vyniknout na světové scéně.
Dost mě bavilo, když vzpomínal, jak mu při dirigování tekla krev z prstu, protože se do toho opřel úplně naplno. A taky jak jsem periferně viděl, že se směje, když jsem z kapsy vytáhl jeho první taktovku – obyčejnou špejli, se kterou dirigoval doma u gramofonu jako kluk

„Pane bože, nech mě zemřít,“ prosil v bolestech jako malý kluk. Dnes říká, že si Bůh vzal náhradní volno. On přežil holokaust. Josef Salomonovič prošel pěti pracovními nebo koncentračními tábory a jako dospělý vypráví svůj příběh, abychom nezapomněli. Nebylo to tak hrozné, jak si myslíme. Bylo to mnohem horší.
Byly mu tři roky, když ho s rodinou poslali do Lodži v Polsku. Rodiče ho schovávali, aby ho nacisté a jejich pohůnci neposlali na smrt. Při jednom ze zátahů se s matkou schoval na půdu: „Směl jsem jenom dýchat.“ Když zátah skončil, zůstaly ze 13 dětí jen 2.
Auschwitz-Birkenau pro ně byl přestupní stanice, naposledy se tam viděl s tatínkem: „Táta mě políbil. Cítil jsem ho, on měl ještě od cigarety trochu žlutý prsty. Pak už jsem ho neviděl.“ A to proto, že je nacisté poslali do tábora Stutthof, kde jeho tatínka zavraždili injekcí do srdce.
Jeho maminka byla silná a odhodlaná. Podařilo se jí dostat oba bratry k sobě a celou válku je dokázala ochránit před smrtí. Josef Salomonovič se musel pořád schovávat, a to i v Drážďanech. Když byla kontrola, schovali ho před nacisty do sudu. Jenže jednou ten sud nacistický tvor otevřel: „Tahle špína musí pryč, toho musíme zastřelit.“ Zachránilo ho, že ho nechtěli zavraždit uvnitř, ale venku. Ten den Spojenci bombardovali Drážďany. Zemřely tisíce lidí, on však přežil.
Pohyboval se mezi mrtvolami, které měly otevřené oči: „Nerozuměl jsem, proč se na mě dívají.“ Těla mu připadala krásná, protože mrtví byli civilisté a on byl z posledních let zvyklý jen na podvyživená těla týraných v koncentračních táborech.
Na pochod smrti vyrazili ještě (kvůli bombardování) po měkkém asfaltu. Cestou byl ve velkých bolestech, plakal a chtěl umřít. „Pane bože, nech mě umřít.“
Z pochodu smrti se jim podařilo utéct díky rozhodnosti matky, která jemu a jeho bratrovi nařídila, aby zůstali po náletu ležet a dělali, že jsou mrtví. Dostali se do Brnířova, kde jim pomohl místní sedlák a osvobodili je američtí vojáci.
Jako dospělí svědčil – jediný z přeživších přímo fyzicky u soudu – proti ženě, která pracovala v táboře ve Stutthofu, kde nacisté zavraždili jeho tatínka. Ona vůbec nelitovala utrpení lidí, na kterém se podílela.: „Jenom jsem řekl, že doufám, že bude mít takové problémy se spaním jako mám já.“
Celé roky války – od svých tří let – prožil v jedněch botách a jednom kabátku. Za celou dobu vůbec nevyrostl. Vypadaly mu mléčné zuby a nové nenarostly. Přežil i díky lžičce, která s ním prošla celým utrpením. Dodnes ji má doma.
Přivítal nás právě u sebe doma a mluvil o utrpení, které prožil. Moc si vážím toho, že mi dal tu důvěru a vyprávěl svůj příběh. Nesmíme zapomenout. A hlavně se ponaučit.