Daniel Stach
redaktor a moderátor České televize
Země v nouzi - život s koronavirem.
18.11.2021 20:05, Speciální vysílání ČT24
Jak vypadá život s koronavirem v nemocnici? Jak u praktika? Jak po prodělání nemoci? Jak se mění život samotného viru?
Mimo jiné popíšeme klíčová čísla pandemie, poradíme, jak si co nejlépe pomoct doma i kdy hledat pomoc v nemocnici, ukážeme, jak vypadá péče v nemocnici i kolik stojí a probereme, jak se mění virus samotný a co od něj můžeme čekat.
Svůj pohled Vám nabídnou:
- MUDr. Markéta Bloomfield, Pediatrická klinika Thomayerova nemocnice, Ústav imunologie FN Motol
- MUDr. Ludmila Bezdíčková, praktická lékařka, Praha 6
- MUDr. Jiří Sagan, intenzivista, Klinika infekčního lékařství, FN Ostrava
- PharmDr. Petr Horák, vedoucí lékárník FN Motol
- Mgr. Jan Pačes, Ph.D. genetik, Ústav molekulární genetiky AV ČR
- MUDr. Michal Kopecký, pneumolog, vedoucí Centra postcovidové péče ve FN v Hradci Králové
Samozřejmě Vám nabídneme i pohledy ze zahraničí, například profesora z University of Cambridge, který studuje koronavirus do úplných detailů nebo jednoho z vedoucích Evropské lékové agentury na přístup k vývoji vakcín možné budoucnosti.
Ervín Adam přeživší holocaustu, profesor epidemiologie, virolog
06.11.2021 20:05, Hyde Park Civilizace
O přežití ve vyhlazovacím táboře.
O zlatém řetízku v botě.
O pochodu smrti.
O polévce s opravdovými bramborami.
O tom, jak třikrát přišel o domov.
O nabídce sňatku v tramvaji.
O hurikánu, který mu sebral všechno.
O sbírání kamenů po celém světě.
O tom, že všechno je jinak.
I o posledním předválečném národním mužstvu ve fotbale.
Profesor Ervín Adam v Hyde Park Civilizace
Josef Aschbacher generální ředitel Evropské kosmické agentury
23.10.2021 20:05, Hyde Park Civilizace
O výběru nových evropských astronautů.
O výzkumu Měsíce.
O prvním Evropanovi, který by mohl stanout na Měsíci.
O plánovaných pilotovaných letech.
O společných projektech ESA a NASA.
O teleskopu Jamese Webba.
O rozvoji Evropské kosmické agentury.
O postavení ČR v ESA.
O měření tepu naší planety.
I o Šípkové Růžence, která čeká na svého prince.
Josef Aschbacher, generální ředitel Evropské kosmické agentury ESA - European Space Agency,
Radan Huth ředitel, Ústav fyziky atmosféry AV ČR klimatolog, katedra fyzické geografie a geoekologie, Přírodově
29.05.2021 20:05, Hyde Park Civilizace
Hyde Park Civilizace o klimatické změně: Mělo by se víc investovat do výzkumu a neexistuje konkrétní hodnota oteplení, za kterou už přijde pohroma. Říká ředitel Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR, klimatolog Radan Huth. Co ovlivňuje změnu klimatu?
Helga Hošková-Weissová přežila Terezín, Osvětim, Freiberg a Mauthausen
22.05.2021 20:05, Hyde Park Civilizace
„Já jsem měla takovou malinkou panenku, protože velkou jsem si s sebou vzít nemohla, ta by se byla nevešla do předepsaného zavazadla, měli jsme povolených 50 kilo. A tak jsem si vezla jen malinkou panenku, měla jsem jí v kapse. Udělala jsem jí batoh, upletla jsem jí svetr a dala jsem jí transportní číslo. Jela se mnou do Terezína.“ Popisuje Helga Hošková-Weissová transport do terezínského ghetta. Později ji čekala ještě Osvětim, Freiberg a Mauthausen…
Pro mě to byl z pohledu emocí nejtěžší rozhovor, jaký jsem kdy dělal.
Helga Hošková-Weissová. Přežila Terezín, Osvětim, Freiberg a Mauthausen.
Rozhovory s přeživšími holocaustu jsou, myslím, naprosto klíčové. Pomáhají nám totiž nezapomenout. Nikdy nesmíme přistoupit na to, že budeme věřit, že „to nebylo tak hrozné“, že necháme hrůzy holocaustu zlehčovat. Ono to totiž „nebylo tak hrozné“, ono to bylo mnohem horší.
Díky přípravě jsem znal před rozhovorem příběh paní Hoškové-Weissové, četl jsem její knihy i rozhovory s ní. Věděl jsem tak, jaký příběh bude vyprávět. Přesto byl pro mě nesmírně silný a těžký. Někdo možná řekne, že jsem to nezvládl, že jsem nedokázal udržet dostatečný odstup. A přijímám to, sám si nejsem jistý. Pro mě to byl z hlediska emocí nejtěžší rozhovor.
V jejím příběhu slyšíte o stále se stupňující hrůze proložené krátkými okamžiky velikého štěstí. Paní Hošková-Weissová popsala, jak šila oblečky pro panenky a dávala jim transportní čísla. Jak se jí znovu před očima vybaví děsivé zážitky jen když vejde do Veletržní ulice. Jak sledovala chlapce, kteří si nesli lopaty, aby si vykopali hroby, než je nacisté zavraždili. Jak čekali, jestli se spustí voda, nebo plyn. Jak jim bylo jedno, jestli je zabije bomba, jen když budou s maminkou spolu. Jak se jim Češi snažili pomoct a jak v ruce držela český chleba a slyšela češtinu. Jak prošli branou a viděli Smrt. Popsala, jak procházela hrůzami holocaustu.
„Tomu (co se dělo v Osvětimi) se ani nedá říkat život. To bylo něco tak příšernýho. Nelze to popsat. Ti, co tam byli už dýl, v tom lágru, tak nám říkali, že na druhé straně byly plynové komory a ty komíny, co kouřily, tak tudy lidi procházeli. Já vím, že třeba kamarádka řekla: „Zejtra až Ti přistane na nose saze, tak to budu já.“ Tak to bylo.“
„Mauthausen, to byl konec. My jsme myslely, že jsme na konci života. To byl hroznej pohled. Lidi už ani nevypadali jako lidi. To byly kostry. Vyhublý kostry, živý mrtvoly. Nemůžete si představit, co se může stát s člověkem. Něco strašnýho… Už jsme byly tak odevzdaný. Co jsme mohly dělat? Tak bysme bývaly šly do plynu. Ale náhodou jsme tam nešly. Už jsme s tím byly smířený.“
Když slyšíte ty hrůzy, je to strašné. Ale pro paní Hoškovou-Weissovou to bylo daleko hroší. Ona je prožívala znovu. Prožívala je znovu proto, aby varovala, aby nám dala větší šanci nezapomenout a bránit se zlu. Kdo a jak se má bránit? Lidé a tou krásnou částí lidství. Protože dobro v lidech je a není ho málo.
Ptal jsem se, jestli nějaké lidství zbylo v Mauthausenu: „Mezi těmi Němci určitě ne. Ale byla ohromná solidarita mezi těmi vězni. Tam se projevilo to lidství. V téhle chvíli to na jedné straně byla strašná zrůdnost a nelidskost a na druhé straně ta ohromná síla toho přátelství a té vzájemné pomoci. A to bylo to lidství.“
A to je naděje. Ta krásná část lidství.
Hluboce smekám za sílu, kterou paní Hošková-Weissová v sobě našla, aby s námi tyhle hrůzy prožila znovu. A je na nás, abychom nezapomněli.
Nikdy nezapomněli.
Helga Hošková-Weissová. Přežila Terezín, Osvětim, Freiberg a Mauthausen.
Rozhovory s přeživšími holocaustu jsou, myslím, naprosto klíčové. Pomáhají nám totiž nezapomenout. Nikdy nesmíme přistoupit na to, že budeme věřit, že „to nebylo tak hrozné“, že necháme hrůzy holocaustu zlehčovat. Ono to totiž „nebylo tak hrozné“, ono to bylo mnohem horší.
Díky přípravě jsem znal před rozhovorem příběh paní Hoškové-Weissové, četl jsem její knihy i rozhovory s ní. Věděl jsem tak, jaký příběh bude vyprávět. Přesto byl pro mě nesmírně silný a těžký. Někdo možná řekne, že jsem to nezvládl, že jsem nedokázal udržet dostatečný odstup. A přijímám to, sám si nejsem jistý. Pro mě to byl z hlediska emocí nejtěžší rozhovor.
V jejím příběhu slyšíte o stále se stupňující hrůze proložené krátkými okamžiky velikého štěstí. Paní Hošková-Weissová popsala, jak šila oblečky pro panenky a dávala jim transportní čísla. Jak se jí znovu před očima vybaví děsivé zážitky jen když vejde do Veletržní ulice. Jak sledovala chlapce, kteří si nesli lopaty, aby si vykopali hroby, než je nacisté zavraždili. Jak čekali, jestli se spustí voda, nebo plyn. Jak jim bylo jedno, jestli je zabije bomba, jen když budou s maminkou spolu. Jak se jim Češi snažili pomoct a jak v ruce držela český chleba a slyšela češtinu. Jak prošli branou a viděli Smrt. Popsala, jak procházela hrůzami holocaustu.
„Tomu (co se dělo v Osvětimi) se ani nedá říkat život. To bylo něco tak příšernýho. Nelze to popsat. Ti, co tam byli už dýl, v tom lágru, tak nám říkali, že na druhé straně byly plynové komory a ty komíny, co kouřily, tak tudy lidi procházeli. Já vím, že třeba kamarádka řekla: „Zejtra až Ti přistane na nose saze, tak to budu já.“ Tak to bylo.“
„Mauthausen, to byl konec. My jsme myslely, že jsme na konci života. To byl hroznej pohled. Lidi už ani nevypadali jako lidi. To byly kostry. Vyhublý kostry, živý mrtvoly. Nemůžete si představit, co se může stát s člověkem. Něco strašnýho… Už jsme byly tak odevzdaný. Co jsme mohly dělat? Tak bysme bývaly šly do plynu. Ale náhodou jsme tam nešly. Už jsme s tím byly smířený.“
Když slyšíte ty hrůzy, je to strašné. Ale pro paní Hoškovou-Weissovou to bylo daleko hroší. Ona je prožívala znovu. Prožívala je znovu proto, aby varovala, aby nám dala větší šanci nezapomenout a bránit se zlu. Kdo a jak se má bránit? Lidé a tou krásnou částí lidství. Protože dobro v lidech je a není ho málo.
Ptal jsem se, jestli nějaké lidství zbylo v Mauthausenu: „Mezi těmi Němci určitě ne. Ale byla ohromná solidarita mezi těmi vězni. Tam se projevilo to lidství. V téhle chvíli to na jedné straně byla strašná zrůdnost a nelidskost a na druhé straně ta ohromná síla toho přátelství a té vzájemné pomoci. A to bylo to lidství.“
A to je naděje. Ta krásná část lidství.
Hluboce smekám za sílu, kterou paní Hošková-Weissová v sobě našla, aby s námi tyhle hrůzy prožila znovu. A je na nás, abychom nezapomněli.
Nikdy nezapomněli.
© Daniel Stach 2012-2024 Obsah, design, programování: MaD speakers, Džuny & STACH software
Veškeré zveřejněné materiály jsou buď majetkem týmu HPC, Daniela Stacha a nebo jsou zveřejněny se souhlasem autora.
Probematiku Japonska konzultuji s Pavlínou Stachovou, akce komentuji a moderuji se svým parťákem Miroslavem Lencem
Veškeré zveřejněné materiály jsou buď majetkem týmu HPC, Daniela Stacha a nebo jsou zveřejněny se souhlasem autora.
Probematiku Japonska konzultuji s Pavlínou Stachovou, akce komentuji a moderuji se svým parťákem Miroslavem Lencem
