Daniel Stach

„Pravdivý příběh z úst komunisty je ze své podstaty jen snůškou lží a nevyřčených věcí,“ říká Roshane Saidnattar. Přežila řádění Rudých Khmérů. Přežila kambodžskou genocidu.
Její osobní příběh ukazuje malý kousek z neuvěřitelně kruté a zlé části historie. Nebo spíše neuvěřitelně krutého a zlého chování některých lidí v naší lidské historii. I proto na ni nesmíme zapomínat.
U lidí, kteří projdou obrovským utrpením si (kromě mnoha jiného) cením i toho, že znovu nachází tu sílu o těch prožitých hrůzách znovu mluvit, abychom na ně nezapomněli. Pro Roshane Saidnattar to také bylo velmi těžké. Navíc svůj příběh vyprávěla až ve svém třetím jazyce – v angličtině – a o to pro ni bylo náročnější vyjádřit to, co přesně chtěla.
Byl to okamžik, kdy jsem ve studiu byl přesvědčený, že ji hodně trápí, že se jí nedaří v angličtině říct to, co skutečně chce, že se jí nedaří předat to, co cítí, že by měli lidé slyšet. A tak jsem jí nabídl přejít do francouzštiny – jejího druhého jazyka – aby mohla popsat, co zažila. Nebylo to plánované, neměli jsme to připravené, bylo to řešení situace, které mi v tu chvíli přišlo nejlepší. Abychom se mohli co nejvíc pokusit pochopit… A to co říkala… … z toho mrazí.
Byla jen malá holka, když se k moci v Kambodže dostali komunisté – Rudí Khmérové. Odtáhli ji do pracovního tábora, oddělili od rodiny, trýznili ji. Byly to vraždy, nebyly ale provedené kulkou: „Chtěli nás zabít prací, abychom se udřeli k smrti. Říkali totiž, že je škoda kulek na zabíjení lidí.“
A nechtěli, aby to někdo věděl: „Ultimátním trestem bylo zmizení. Během tohoto režimu vám nikdy neřekli, že vás jdou zabít. Řekli, že vás zatkli, aby vás dali na převýchovu. Převýchova ale znamenala, že jste zmizeli beze stopy. Na konci režimu Rudých Khmerů bylo zjištěno, že zemřelo 1,7 milionů lidí. To je oficiální číslo, počet nalezených lebek. Ale skutečné číslo lidí, kteří zmizeli, kteří zemřeli, je kolem 3 milionů. Protože z poloviny obětí udělali hnojiva. Viděla jsem na vlastní oči, jak ty mrtvoly vzali a namleli na prášek.“
Tohle byla cesta Rudých Khmérů k beztřídní společnosti. A ona mluvila s jedním z čelních představitelů, točila s ním dny trvající rozhovor, který pak sloužil u soudu jako jeden z důkazů jeho podílu mj. na genocidě a zločinech proti lidskost (byl odsouzen). Ptal jsem se jestli skutečně věřil tomu, co tvrdil: že o masakrech nevěděl: „Nechtěl to vědět. Rozhodl se to nevědět. Tohle je podle mě jediná pravdivá verze jeho vnímání a to je to, že se rozhodl být slepý a hluchý, což mimochodem byl cíl tehdejšího komunistického režimu. Toho se snažili dosáhnout i s námi, abychom nic neviděli a neslyšeli, abychom chodili jako zombie. Takže on je podle mě skvělým příkladem takového komunisty a vůdce genocidy, protože jediným cílem takových režimů je vybudovat něco, co nemůže existovat.“
Ani na to, prosím, nezapomeňme. Nikdy nezapomeňme.
Český hlas Roshane Saidnattar propůjčila – a to z angličtiny i francouzštiny - Marta Kolísková a byla skvělá. Naprosto skvělá.