Daniel Stach

„Pravdivý příběh z úst komunisty je ze své podstaty jen snůškou lží a nevyřčených věcí,“ říká Roshane Saidnattar. Přežila řádění Rudých Khmérů. Přežila kambodžskou genocidu.
Její osobní příběh ukazuje malý kousek z neuvěřitelně kruté a zlé části historie. Nebo spíše neuvěřitelně krutého a zlého chování některých lidí v naší lidské historii. I proto na ni nesmíme zapomínat.
U lidí, kteří projdou obrovským utrpením si (kromě mnoha jiného) cením i toho, že znovu nachází tu sílu o těch prožitých hrůzách znovu mluvit, abychom na ně nezapomněli. Pro Roshane Saidnattar to také bylo velmi těžké. Navíc svůj příběh vyprávěla až ve svém třetím jazyce – v angličtině – a o to pro ni bylo náročnější vyjádřit to, co přesně chtěla.
Byl to okamžik, kdy jsem ve studiu byl přesvědčený, že ji hodně trápí, že se jí nedaří v angličtině říct to, co skutečně chce, že se jí nedaří předat to, co cítí, že by měli lidé slyšet. A tak jsem jí nabídl přejít do francouzštiny – jejího druhého jazyka – aby mohla popsat, co zažila. Nebylo to plánované, neměli jsme to připravené, bylo to řešení situace, které mi v tu chvíli přišlo nejlepší. Abychom se mohli co nejvíc pokusit pochopit… A to co říkala… … z toho mrazí.
Byla jen malá holka, když se k moci v Kambodže dostali komunisté – Rudí Khmérové. Odtáhli ji do pracovního tábora, oddělili od rodiny, trýznili ji. Byly to vraždy, nebyly ale provedené kulkou: „Chtěli nás zabít prací, abychom se udřeli k smrti. Říkali totiž, že je škoda kulek na zabíjení lidí.“
A nechtěli, aby to někdo věděl: „Ultimátním trestem bylo zmizení. Během tohoto režimu vám nikdy neřekli, že vás jdou zabít. Řekli, že vás zatkli, aby vás dali na převýchovu. Převýchova ale znamenala, že jste zmizeli beze stopy. Na konci režimu Rudých Khmerů bylo zjištěno, že zemřelo 1,7 milionů lidí. To je oficiální číslo, počet nalezených lebek. Ale skutečné číslo lidí, kteří zmizeli, kteří zemřeli, je kolem 3 milionů. Protože z poloviny obětí udělali hnojiva. Viděla jsem na vlastní oči, jak ty mrtvoly vzali a namleli na prášek.“
Tohle byla cesta Rudých Khmérů k beztřídní společnosti. A ona mluvila s jedním z čelních představitelů, točila s ním dny trvající rozhovor, který pak sloužil u soudu jako jeden z důkazů jeho podílu mj. na genocidě a zločinech proti lidskost (byl odsouzen). Ptal jsem se jestli skutečně věřil tomu, co tvrdil: že o masakrech nevěděl: „Nechtěl to vědět. Rozhodl se to nevědět. Tohle je podle mě jediná pravdivá verze jeho vnímání a to je to, že se rozhodl být slepý a hluchý, což mimochodem byl cíl tehdejšího komunistického režimu. Toho se snažili dosáhnout i s námi, abychom nic neviděli a neslyšeli, abychom chodili jako zombie. Takže on je podle mě skvělým příkladem takového komunisty a vůdce genocidy, protože jediným cílem takových režimů je vybudovat něco, co nemůže existovat.“
Ani na to, prosím, nezapomeňme. Nikdy nezapomeňme.
Český hlas Roshane Saidnattar propůjčila – a to z angličtiny i francouzštiny - Marta Kolísková a byla skvělá. Naprosto skvělá.

Těžký a nesmírně zajímavý rozhovor. Hrozně moc mě bavil. Vyjednavač Adam Dolník mluvil jasně a k věci a řekl hodně nového. U některých témat jsem nečekal jsem, že se dozvím tolik.
Pro moderátora je těžká situace dělat rozhovor s profesionálním vyjednavačem. Jedno z pravidel pro dobrou práci moderátora totiž je, že musí mít rozhovor pořád pod kontrolou. Jenže to je i základ vyjednávání: získat situaci pod kontrolu. A Adam Dolník patří ve své práci mezi nejlepší na světě.
Navíc jste v situaci, kdy vy víte, že on ví, že vy víte a on ví, že vy víte. A jak pak máte rozumět tomu, co slyšíte a vidíte? Ano, vidíte, protože zvlášť v takovém rozhovoru je neverbální komunikace naprosto zásadní. Jenže zase platí, že „vy víte, že on ví, že vy víte a on ví, že vy víte“. Jak tedy neverbální komunikaci máte číst? Tak jak byste četli normálně, nebo naopak přesně obráceně? Nebo je to ještě jinak?
Zároveň o tomhle všem musíte přemýšlet, ale zase to nepřehnat, protože jako moderátor mám cíl jasný: co nejlepší výsledek pro Vás – naše diváky. A pokud budu až moc řešit každou drobnost „u hosta“, můžu přijít o to hlavní: jaký výsledek uvidíte Vy. Ostatně „Klíčové je, co vidí divák“ je jedno ze dvou základních pravidel, které roky pořád stále a znovu opakuji nejen ve vědecké redakci.
Adam Dolník má obrovské zkušenosti, je chytrý, dokáže rychle vyhodnocovat situaci a podle toho reagovat. To je pro mě úžasně zajímavý respondent. Hodně se mi líbily konkrétní odpovědi jako například, že průměrně se zaplatí 8 % z požadované částky nebo že třetina lidí, co dokončí výcvik FB nemá na to, aby práci vyjednavače skutečně dělali. Moc mě zaujal popis prostředí: ekonomika kolem únosů (piráti v Somálsku), ale také kolem vyjednavačů (role pojišťoven). Nejvíc mě ale bavilo sledovat (a snad i trochu pochopit) styl myšlení Adama Dolníka.
Některé pasáže jsem viděl několikrát a to z různých kamer (vidíte jinak mimiku, gesta atd.) a je to pro mě úžasně zajímavé sledovat a snažit se pochopit, co a jak vyhodnocuje a jak skládá výsledek, který společně s vámi – diváky – vidím a slyším. To, jak mluvil o přístupu k vyjednávání (a mluvení a poslouchání v jakýchkoli rozhovorech) i k rodinám, jak popisoval, co slyší v rozhovoru mezi matkou unesené a únoscem i to, jak se staví k roli vlád a k politikům, kteří veřejně vystupují a vstupují tak do vyjednávání (tady jste ten vnitřní postoj, věřím, cítili i přes obrazovku) ukazuje, jak pracuje, jak přemýšlí, jak vidí svět. A to je pro mě – zvlášť vzhledem k jeho zkušenostem – nesmírně zajímavé.
Před rozhovorem jsem promýšlel hodně věcí a strukturu rozhovoru stavěl pečlivě. U třetí otázky (jak jsem se dozvěděl po natáčení, protože nemám během rozhovoru žádné spojení s nikým z týmu) Pavli, která rozhovor sledovala za kamerami s Gábi, říkala: „Skvělý, tak jsme u třetí otázky a dostali jsme se rovnou do poslední části rozhovoru.“ Ano, částečně jsem změnil strukturu hned podle prvních odpovědí, a pak ji během rozhovoru upravoval dál podle toho, co jsem slyšel a viděl. Základ zůstal stejný, ale přeskládával jsem co možná nejlépe, protože „Klíčové je, co vidí divák“.
Navíc Míra Plocek dokázal se štábem vytvořit fantastické prostředí pro rozhovor. Normálně tam není nic než beton a trubky. Pro rozhovor tohle místo mělo až neuvěřitelnou atmosféru.
Za víc než 11 let Hyde Parku Civilizace jsme odvysílali hodně hodin s hodně zajímavými hosty. Tenhle díl s Adamem Dolníkem řadím mezi ty vůbec nejzajímavější v celé historii Hyde Park Civilizace.