Daniel Stach
redaktor a moderátor České televize
Vladimír Beneš, Michal Zápotocký Centrum dětské neuroonkologie Fakultní nemocnice Motol
19.02.2022 20:05, Hyde Park Civilizace
O důvěře.
O narušení běhu celé rodiny.
O příčinách vzniku dětských nádorů.
O tom, jak o nich s dětmi mluvit.
O místě, velikosti a rychlosti růstu.
O nových možnostech léčby bez pozdějších následků.
O strachu.
O naději.
A možná i o ponožkách.
Hyde Park Civilizace o mozkových nádorech u dětí s neurochirurgem Vladimírem Benešem a neuroonkologem Michalem Zápotockým z Centra dětské neuroonkologie 2. LF UK a Fakultní nemocnice v Motole.
Jiří Dostal odborník na sportovní medicínu
12.02.2022 20:05, Hyde Park Civilizace
O tom, jak funguje naše tělo v zátěži.
O pohybu na hraně možného.
O hodinkách a měření.
O hlavě a o pocitu.
O tom, když se nedaří.
O tom, jak zdravě sportovat (i jak správně začít).
A i o tom, jak děti rozhýbat.
Expert na sportovní medicínu Jiří Dostal.
Jiří Friml rostlinný biolog, experimentální botanik
05.02.2022 20:05, Hyde Park Civilizace
O nejdůležitějším rostlinném hormonu auxinu, který je zároveň poslíčkem i architektem.
O tom, proč by bez něj rostliny byly jen zelené koule bez kořenů a listů.
O huseníčku, nejoblíbenější "laboratorní kryse" botaniků.
O tom, proč jsou rostliny z pohledu biologa jako mimozemšťané.
O čtení téměř přečteného genomu.
O limitech přirozené metody mutace a křížení plodin.
O geneticky modifikovaných organismech.
O správném nasměrování i políčku.
O tom, kdo se u něj doma stará o květiny.
I o tom, jakou rostlinou by chtěl být.
Rostlinný biolog a experimentální botanik Jiří Friml.
Daniel Nývlt geolog, vedoucí Českého antarktického výzkumného programu MUNI
29.01.2022 20:05, Hyde Park Civilizace
O tom, jaké to je stát na Antarktidě.
O proměnách nejchladnějšího kontinentu.
O českém výzkumu.
O kostře staré 75 milionů let.
O Sekyra Peak a Kamil Suchánek Tower.
O tuleních.
O sušené polévce.
O detailnější mapě.
O životu na antarktické stanici.
O jižním pólu.
I o tom, že Cimrman byl zase druhý.
Hyde Park Civilizace s polárníkem a vedoucím Českého antarktického výzkumného programu MUNI Danielem Nývltem a z Antarktidy s Filipem Hrbáčkem
Evelina Merová přeživší holocaustu
22.01.2022 20:05, Hyde Park Civilizace
O šesticípé žluté hvězdě.
O kresbách v Terezíně.
O cestě dobytčákem do Osvětimi.
O komínech, ze kterých šlehal plamen.
O čísle 71266.
O cizí hanbě.
O epidemii tyfu.
O komplimentu od Mengeleho.
O chytání vší.
O smrti tatínka a později i maminky.
O zločinu.
O (ne)odpuštění.
O malém vítězství.
I o Sněhurce a Brundibárovi.
Evelina Merová, přeživší koncentračního tábora Terezín a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau.
Když poznáváte její příběh, pořád si říkáte: „Už to bude lepší, už musí přijít to dobro.“ Ale dobro nepřichází. Přichází další rána, další utrpení, další hrůza, další smutek…
„Nikdy jsem si nemyslela že budu tohle (svůj příběh) vyprávět v televizi.“ Mockrát děkuji, že našla tu sílu jej vyprávět a že vložila do mě a celého týmu Hyde Park Civilizace tu důvěru, že jej vyprávěla právě nám – a tedy vám.
11 let jí bylo v Praze. 12 v Terezíně. 13 v Osvětimi. 14 v Gutově kousek od postupující fronty. 15 let v Leningradu po druhé světové válce. Z celé rodiny ji přežila jako jediná. Evelina Merová.
Pořád tomu nerozumím, pořád to nedokážu pochopit, pořád to nedokážu nějak zpracovat. Jak je možné, že se lidi takhle chovali k lidem? Týrání a vraždění milionů lidí. Snaha z člověka udělat jen číslo. Jí dali nejdřív transportní číslo AAL455.
- „Já mám některé kresby podepsaný AAL455. Mně se zdálo že se tak už jmenuju.“
- „Uvěřila jste tomu i vnitřně, nebo ne?“
- „Ne.“
Ne. Nepovedlo se jim to.
V Osvětimi ji další číslo: 71266. Ona si jej nenechala odstranit.
- „Byla jsem tady v Praze na plovárně a nějaká paní mi řekla: „Co to tady máte? To jste byla ve vězení? Dyť je to hanba“. A já říkám: „No asi to je hanba, ale ne moje.“
- „Je to jenom hanba těch, co to udělali?“
- „Je to zločin, to celý je zločin.“
Zločin, který měl tolik úrovní, tolik hladin utrpení. Cílené trýznění a vraždění milionů lidí.
Čísla v Osvětimi dostaly i nejmenší děti, popisovala. Když se těch pět číslic nevešlo na předloktí, vytetovali je nacisté dítěti na nožičku.
Když pak děti vraždili, často s nimi do plynových komor odcházely i jejich matky. Ony věděly, kam jdou a šly na smrt proto, aby jejich dítě nešlo samo. Obětovaly se. Obětovaly se pro něj. Obětovaly všechno, co měly a mohly, aby děti nebyly v té poslední chvíli sami.
Nechápu, jak tohle mohli dělat lidé lidem. Nechápu. Ptal jsem se:
- „Kam odešlo lidství?“
- „Odešlo. Já osobně lidské dějiny dělím před Osvětimí a po Osvětimi. Protože tady se něco opravdu stalo, něco neuvěřitelnýho.“
- „Jak se to stalo?“
- „Já si myslím, že výchovou, propagandou, že lidi se nechají velice snadno manipulovat. To my víme a Hitlerovi se to krásně podařilo.“
Evelina Merová na mě zapůsobila jako rázná žena. V životě to měla nesmírně těžké a ve chvílích, kdy měla přijít radost a štěstí, přišlo trápení a smutek. Ani po válce neměla snadný život. Ve své knize „Opožděné vzpomínky“ popisuje život v Sovětském svazu v rodině, která v něčem byla a jiném nebyla její rodinou. Popisuje třeba, jak roky žila v komůrce, kde se nedalo větrat, která měla plochu 5,75 a byla v ní věčná tma, zima a vlhko. Opustila ji, až když se jí narodila dcera. Popisuje, jak byla šťastná, když mohli tři dospělí a dítě žít v pokoji o ploše 16 metrů čtverečních. A celou dobu si nestěžuje, jen popisuje.
Na samotný závěr rozhovoru jsem se ptal:
- „Je možné odpustit?“
- Ne. A proč? Ani odpustit, ani zapomenout. Tolik zkažených životů, tolik mrtvých, to přece nejde odpustit.“
A nesmí – nesmí! – se to zapomenout.
Ve své knize Opožděné vzpomínky píše, že její vyprávění je „pro mé děti a děti mých dětí a pro ty, co si chtějí se mnou zavzpomínat na tragické události minulého století z hlediska člověka, kterého se náhodou dotkly. V upomínku těch, kdo to již udělat nemohou.“
Ano, „v upomínku těch, kdo to již udělat nemohou.“ Ať nikdy nejsou další takoví.
„Nikdy jsem si nemyslela že budu tohle (svůj příběh) vyprávět v televizi.“ Mockrát děkuji, že našla tu sílu jej vyprávět a že vložila do mě a celého týmu Hyde Park Civilizace tu důvěru, že jej vyprávěla právě nám – a tedy vám.
11 let jí bylo v Praze. 12 v Terezíně. 13 v Osvětimi. 14 v Gutově kousek od postupující fronty. 15 let v Leningradu po druhé světové válce. Z celé rodiny ji přežila jako jediná. Evelina Merová.
Pořád tomu nerozumím, pořád to nedokážu pochopit, pořád to nedokážu nějak zpracovat. Jak je možné, že se lidi takhle chovali k lidem? Týrání a vraždění milionů lidí. Snaha z člověka udělat jen číslo. Jí dali nejdřív transportní číslo AAL455.
- „Já mám některé kresby podepsaný AAL455. Mně se zdálo že se tak už jmenuju.“
- „Uvěřila jste tomu i vnitřně, nebo ne?“
- „Ne.“
Ne. Nepovedlo se jim to.
V Osvětimi ji další číslo: 71266. Ona si jej nenechala odstranit.
- „Byla jsem tady v Praze na plovárně a nějaká paní mi řekla: „Co to tady máte? To jste byla ve vězení? Dyť je to hanba“. A já říkám: „No asi to je hanba, ale ne moje.“
- „Je to jenom hanba těch, co to udělali?“
- „Je to zločin, to celý je zločin.“
Zločin, který měl tolik úrovní, tolik hladin utrpení. Cílené trýznění a vraždění milionů lidí.
Čísla v Osvětimi dostaly i nejmenší děti, popisovala. Když se těch pět číslic nevešlo na předloktí, vytetovali je nacisté dítěti na nožičku.
Když pak děti vraždili, často s nimi do plynových komor odcházely i jejich matky. Ony věděly, kam jdou a šly na smrt proto, aby jejich dítě nešlo samo. Obětovaly se. Obětovaly se pro něj. Obětovaly všechno, co měly a mohly, aby děti nebyly v té poslední chvíli sami.
Nechápu, jak tohle mohli dělat lidé lidem. Nechápu. Ptal jsem se:
- „Kam odešlo lidství?“
- „Odešlo. Já osobně lidské dějiny dělím před Osvětimí a po Osvětimi. Protože tady se něco opravdu stalo, něco neuvěřitelnýho.“
- „Jak se to stalo?“
- „Já si myslím, že výchovou, propagandou, že lidi se nechají velice snadno manipulovat. To my víme a Hitlerovi se to krásně podařilo.“
Evelina Merová na mě zapůsobila jako rázná žena. V životě to měla nesmírně těžké a ve chvílích, kdy měla přijít radost a štěstí, přišlo trápení a smutek. Ani po válce neměla snadný život. Ve své knize „Opožděné vzpomínky“ popisuje život v Sovětském svazu v rodině, která v něčem byla a jiném nebyla její rodinou. Popisuje třeba, jak roky žila v komůrce, kde se nedalo větrat, která měla plochu 5,75 a byla v ní věčná tma, zima a vlhko. Opustila ji, až když se jí narodila dcera. Popisuje, jak byla šťastná, když mohli tři dospělí a dítě žít v pokoji o ploše 16 metrů čtverečních. A celou dobu si nestěžuje, jen popisuje.
Na samotný závěr rozhovoru jsem se ptal:
- „Je možné odpustit?“
- Ne. A proč? Ani odpustit, ani zapomenout. Tolik zkažených životů, tolik mrtvých, to přece nejde odpustit.“
A nesmí – nesmí! – se to zapomenout.
Ve své knize Opožděné vzpomínky píše, že její vyprávění je „pro mé děti a děti mých dětí a pro ty, co si chtějí se mnou zavzpomínat na tragické události minulého století z hlediska člověka, kterého se náhodou dotkly. V upomínku těch, kdo to již udělat nemohou.“
Ano, „v upomínku těch, kdo to již udělat nemohou.“ Ať nikdy nejsou další takoví.
© Daniel Stach 2012-2024 Obsah, design, programování: MaD speakers, Džuny & STACH software
Veškeré zveřejněné materiály jsou buď majetkem týmu HPC, Daniela Stacha a nebo jsou zveřejněny se souhlasem autora.
Probematiku Japonska konzultuji s Pavlínou Stachovou, akce komentuji a moderuji se svým parťákem Miroslavem Lencem
Veškeré zveřejněné materiály jsou buď majetkem týmu HPC, Daniela Stacha a nebo jsou zveřejněny se souhlasem autora.
Probematiku Japonska konzultuji s Pavlínou Stachovou, akce komentuji a moderuji se svým parťákem Miroslavem Lencem
