Daniel Stach

Přežila šest koncentračních, vyhlazovacích nebo pracovních táborů. Přežila mimo jiné Osvětim a Bergen-Belsen. Přežila holocaust.

„Byla to naprostá hrůza. Ultimativní hrůza.“

Na rozhovor přišla malinká paní, která měla jedinou prosbu: Aby mohla mít v ruce během rozhovoru kapesník.

Posadila se a vyprávěla svůj příběh. Příběh o utrpení, smrti, i boji o naději a o přežití. Příběh o lásce mezi lidmi. Příběh o nenávisti.

Bylo cítit, jak bolestné pro ni je, vracet se do té doby nezměrného utrpení. Ale také bylo cítit, jak ona sama ví, jak důležité je předat dalším, co se tehdy dělo. Někdy musela vnitřně bojovat, aby mohla pokračovat. Vyhrála vždycky, i když popisovala nejhrůznější zážitek z Osvětimi, když vzpomínala, jak mamince řekla, že tatínek umřel, když mluvila o bombardování Hamburku, i když si znovu vybavovala smrt maminky. Při vyprávění vnitřní boj „prohrála“ jen jedinkrát. Když vzpomínala na poslední dny před osvobozením v Bergen-Belsenu. Nenaléhal jsem. Jak to vypadalo kolem ní, popsala ve své knize Odložený život:

„Údy byly jen kosti bez masa pokryté kůží. Kolena a lokty trčely z hromad v nesourodých úhlech jako uzly lana. Většina mrtvol měla oči otevřené, prázdné a bez výrazu. Vymykalo se vší představivosti, že tyto oči někdy viděly. Brady visely vykloubené, ukazujíce dutiny zčernalých hrdel. Někteří z mrtvých se tak zmenšili, že šaty vypadaly prázdné a jen scvrklá hlava dokazovala, že uvnitř těchto hadrů vězí nějaké tělo.“

Ano, tohle byl jeden z důsledků nacismu. Ano, tohle se skutečně dělo. Ano, tohle opravdu způsobili lidé. Jeden druhému.

Při přípravě na vysílání se vždycky snažím pochopit „proč se to děje.“ A to ať už daný vědec studuje cokoli. Třeba proč se atomy chovají, tak jak se chovají nebo proč DNA dělá to, co dělá? Tady to pochopit nedokážu. Jak je možné, že se k sobě navzájem takhle lidé chovali? Dita Krausová říká: „Čím jsem starší, tím míň tomu rozumím. Ono se mi to zdá stále hrůznější a nepochopitelnější.“

A v tom je jedno z velkých nebezpečí. Že zapomeneme, že nebudeme chtít uvěřit, že tohle se skutečně dělo, že se minulost bude relativizovat, že „tak hrozné to přeci nemohlo být.“ Ne nebylo. Bylo to horší, než si umíme představit. A to si musíme pamatovat a nezapomenout.

Nikdy nezapomenout.